Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Našel jsem přepisy předmluv Milana Friedla k druhé sérii, tak aby to nezapadlo pod nánosem skoro zapomenutých hlášek, dávám to pro jistotu ještě sem.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Křížová cesta
Křižovatky osudů jsou ostré jako meče. Přitahují na své kluzké dráhy ty, kdo vyvrženi ze středu událostí touží se vrátit a doběhnout svůj zmarněný závod života. Náš dnešní příběh začal vlastně před dvěma lety. Jedné podzimní noci roku padesátého druhého zakotvila loď, která připlula po dlouhé cestě z Hamburku, v zátoce labského řečiště uprostřed českých rovin, aby se s novým dnem vydala k cíli své cesty - do pražského přístavu. Za časného východu slunce zmizel z lodi muž, který se na ní tajně, i když sledován, vrátil do vlasti, skryt v podpalubí. Jeho jméno, Pavel Bláha, poznamenalo a poznamená osudy mnohých postav v našem rozsáhlém příběhu. Uvedl do pohybu složitý bezpečnostní aparát a jeho příslušníky nám známé i neznámé. Avšak Bláha je nebezpečný, zkušený protivník. Jeho stopy se ztrácejí. Teď se tedy octneme v tichém babím létě, kdesi v pahorcích spanilé usínající krajiny v Čechách, v průsečíku věků mezi mlčícími symboly starých obrazů, soch i lidských bytostí tesaných z kamene nenávisti i zmatených představ a pochyb. Budeme obklopeni hudbou a uzavřeni stěnami, které byly dějinami předurčeny jen zdánlivě k útěše ducha. Neboť boj neutichá ani tady a křížové cesty roku padesátého čtvrtého byly ostré jako meče.
Křižovatky osudů jsou ostré jako meče. Přitahují na své kluzké dráhy ty, kdo vyvrženi ze středu událostí touží se vrátit a doběhnout svůj zmarněný závod života. Náš dnešní příběh začal vlastně před dvěma lety. Jedné podzimní noci roku padesátého druhého zakotvila loď, která připlula po dlouhé cestě z Hamburku, v zátoce labského řečiště uprostřed českých rovin, aby se s novým dnem vydala k cíli své cesty - do pražského přístavu. Za časného východu slunce zmizel z lodi muž, který se na ní tajně, i když sledován, vrátil do vlasti, skryt v podpalubí. Jeho jméno, Pavel Bláha, poznamenalo a poznamená osudy mnohých postav v našem rozsáhlém příběhu. Uvedl do pohybu složitý bezpečnostní aparát a jeho příslušníky nám známé i neznámé. Avšak Bláha je nebezpečný, zkušený protivník. Jeho stopy se ztrácejí. Teď se tedy octneme v tichém babím létě, kdesi v pahorcích spanilé usínající krajiny v Čechách, v průsečíku věků mezi mlčícími symboly starých obrazů, soch i lidských bytostí tesaných z kamene nenávisti i zmatených představ a pochyb. Budeme obklopeni hudbou a uzavřeni stěnami, které byly dějinami předurčeny jen zdánlivě k útěše ducha. Neboť boj neutichá ani tady a křížové cesty roku padesátého čtvrtého byly ostré jako meče.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Kleště
Místem dnešního příběhu je město v hlubokém údolí lesnatých strání. Město, které po věky vracelo lidem naději k návratu do života. Komu a v jaké podobě ji přinese tentokrát? Proto jednoho sychravého podvečera jedou k němu cestou lapků dva muži svázaní zločinem na život a na smrt. Jeden se už bojí, ale druhý je připraven i nadále roztínat životy jiných, neboť cíl a smysl jeho poslání jsou ohroženy. A to ve chvíli, kdy se tep střední a východní Evropy zvyšuje. Polsko, Maďarsko, a v naději i Československo se mají stát pokusnými kameny politických převratů. Náš muž tedy hledá další spojence, jako by za sebou slyšel a cítil kroky těch, kdo znají jeho podobu. Blíží se a rázem mohou ukončit jeho poslání. Před sedmi lety, v roce čtyřicátém osmém, zanechal Bláha při svém útěku na letišti pohraničního města všechny své místní spojence neúprosnému osudu. Zradil je. Kleště zůstaly tehdy rozevřeny. Bláha je odhodlán ke všemu. Všechno lze změnit. I tvář člověka. Ale temná síť starých svazků spustí svá osudová osidla ve chvíli nejméně očekávané. Zároveň se však v zeleném údolí opuštěných Karlových Varů toho podzimu roku padesátého pátého zvolna uzavírá ještě jiný dluh - dluh bezpečnosti. Stále není znám pachatel vraždy lodníka Berky v holešovickém přístavu v roce padesát dva. Sevřou kleště i jeho?
Místem dnešního příběhu je město v hlubokém údolí lesnatých strání. Město, které po věky vracelo lidem naději k návratu do života. Komu a v jaké podobě ji přinese tentokrát? Proto jednoho sychravého podvečera jedou k němu cestou lapků dva muži svázaní zločinem na život a na smrt. Jeden se už bojí, ale druhý je připraven i nadále roztínat životy jiných, neboť cíl a smysl jeho poslání jsou ohroženy. A to ve chvíli, kdy se tep střední a východní Evropy zvyšuje. Polsko, Maďarsko, a v naději i Československo se mají stát pokusnými kameny politických převratů. Náš muž tedy hledá další spojence, jako by za sebou slyšel a cítil kroky těch, kdo znají jeho podobu. Blíží se a rázem mohou ukončit jeho poslání. Před sedmi lety, v roce čtyřicátém osmém, zanechal Bláha při svém útěku na letišti pohraničního města všechny své místní spojence neúprosnému osudu. Zradil je. Kleště zůstaly tehdy rozevřeny. Bláha je odhodlán ke všemu. Všechno lze změnit. I tvář člověka. Ale temná síť starých svazků spustí svá osudová osidla ve chvíli nejméně očekávané. Zároveň se však v zeleném údolí opuštěných Karlových Varů toho podzimu roku padesátého pátého zvolna uzavírá ještě jiný dluh - dluh bezpečnosti. Stále není znám pachatel vraždy lodníka Berky v holešovickém přístavu v roce padesát dva. Sevřou kleště i jeho?
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Romance o nenápadné paní
Byl rok po prvé spartakiádě. Jedenáct let uplynulo od chvíle, kdy se Jan Zeman vracel do rodného městečka v nákladním vagonu oblečen do pruhované kazajky vězně koncentračního tábora. Rodila se nová pokolení a minulost se k dětem vracela jen z vyprávění otců. Lidé zapomínali na válečné útrapy, na zatemněné ulice i okna, na přídělový hospodářský systém, který přežil válku o osm let. Jen v lesklé malované kazetě uložené v zásuvce psacího stolku v kuchyni žižkovského bytu nadporučíka Zemana chránila Lída Zemanová několik ústřižků potravinových lístků. Už dávno nevoněly po lipovém květu, ale byly to pro ni cenné relikvie. Nebýt jich a měděné tabulky na dveřích podvodné kořenářky, nikdy by se se Zemanem nesetkali a v postýlce přistavené do pokoje vedle kuchyně by neusínala každého večera dnes už čtyřletá Liduška. Ta lesklá kazeta se proto stala schránkou důvěrných domácích vzkazů. V Praze našel Zeman i jeho rodina nový přirozený domov a on sám vyrostl v nepostradatelného a zkušeného člena pražské kriminálky. Jeho matka jim vedla domácnost, Lída učila ve škole na Uhelném trhu a Zeman tam na ni někdy čekával, aby spolu prožili vzácné chvíle tichých procházek Prahou. Takové bylo i jejich předjaří roku šestapadesátého. Případ, do kterého se Lída Zemanová nechtíc dostala, začal na docela opačném konci Prahy a kvůli němu našel Zeman u kazety s památečnými potravinovými lístky ten podivný dopis.
Byl rok po prvé spartakiádě. Jedenáct let uplynulo od chvíle, kdy se Jan Zeman vracel do rodného městečka v nákladním vagonu oblečen do pruhované kazajky vězně koncentračního tábora. Rodila se nová pokolení a minulost se k dětem vracela jen z vyprávění otců. Lidé zapomínali na válečné útrapy, na zatemněné ulice i okna, na přídělový hospodářský systém, který přežil válku o osm let. Jen v lesklé malované kazetě uložené v zásuvce psacího stolku v kuchyni žižkovského bytu nadporučíka Zemana chránila Lída Zemanová několik ústřižků potravinových lístků. Už dávno nevoněly po lipovém květu, ale byly to pro ni cenné relikvie. Nebýt jich a měděné tabulky na dveřích podvodné kořenářky, nikdy by se se Zemanem nesetkali a v postýlce přistavené do pokoje vedle kuchyně by neusínala každého večera dnes už čtyřletá Liduška. Ta lesklá kazeta se proto stala schránkou důvěrných domácích vzkazů. V Praze našel Zeman i jeho rodina nový přirozený domov a on sám vyrostl v nepostradatelného a zkušeného člena pražské kriminálky. Jeho matka jim vedla domácnost, Lída učila ve škole na Uhelném trhu a Zeman tam na ni někdy čekával, aby spolu prožili vzácné chvíle tichých procházek Prahou. Takové bylo i jejich předjaří roku šestapadesátého. Případ, do kterého se Lída Zemanová nechtíc dostala, začal na docela opačném konci Prahy a kvůli němu našel Zeman u kazety s památečnými potravinovými lístky ten podivný dopis.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Konec velké šance
Rozbouřené vlny vzedmuly v padesátém šestém roce hladinu života v Maďarsku a Polsku. Umírali lidé. Zadoutnalo. Požár byl však zdolán dříve, než mohl vzplanout zcela a zachvátit sousední dům. Československo zůstalo tehdy ostrovem klidu. Proto se následujícího roku osudy těch, o nichž vyprávíme, protnuly znovu. V osudovém průsečíku však už nebyli sami. Praha, otvírající v těch letech své brány na všechny světové strany, se stala střediskem zájmu nových nebezpečných hráčů. Vstoupili do naší hry vchody k nimž naše bezpečnost teprve hledala klíče. Rytmy tichých bitev se změnily. Velké hazardní šance rozjely závod o život a o smrt. Tam na tichém ostrově uprostřed Prahy, mezi mohutnými stromy a padajícím listím, vyvrcholila jedna z nich. Stalo se to osmnáctého října v padesátém sedmém roce, pět minut před šestou hodinou. Kdo z nás, když listuje v památníku zasutých let, vzpomene na ten podvečer, a proč by měl? Byl jako každý jiný. V klidně dýšící zemi ušetřené otřesů se toho dne přece nic zvláštního nepřihodilo. Staňme se teď svědky toho, co se tedy stalo. A kdo a jak zaplatil za naši pokojnou vzpomínku.
Rozbouřené vlny vzedmuly v padesátém šestém roce hladinu života v Maďarsku a Polsku. Umírali lidé. Zadoutnalo. Požár byl však zdolán dříve, než mohl vzplanout zcela a zachvátit sousední dům. Československo zůstalo tehdy ostrovem klidu. Proto se následujícího roku osudy těch, o nichž vyprávíme, protnuly znovu. V osudovém průsečíku však už nebyli sami. Praha, otvírající v těch letech své brány na všechny světové strany, se stala střediskem zájmu nových nebezpečných hráčů. Vstoupili do naší hry vchody k nimž naše bezpečnost teprve hledala klíče. Rytmy tichých bitev se změnily. Velké hazardní šance rozjely závod o život a o smrt. Tam na tichém ostrově uprostřed Prahy, mezi mohutnými stromy a padajícím listím, vyvrcholila jedna z nich. Stalo se to osmnáctého října v padesátém sedmém roce, pět minut před šestou hodinou. Kdo z nás, když listuje v památníku zasutých let, vzpomene na ten podvečer, a proč by měl? Byl jako každý jiný. V klidně dýšící zemi ušetřené otřesů se toho dne přece nic zvláštního nepřihodilo. Staňme se teď svědky toho, co se tedy stalo. A kdo a jak zaplatil za naši pokojnou vzpomínku.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Kvadratura ženy
Byl zase říjen, měsíc odcházení a vzpomínek. Na podzim v padesátém osmém byl kapitán Zeman už rok vzdálen intenzivní práce ve svém povolání. Docházel sice po smrti své ženy do úřadovny, usedal za svůj stůl, vyjížděl do terénu, avšak počet a význam jím vyřízených případů nepřesáhl běžnou kriminalistickou agendu. Jako by to už nebyl ten Zeman nasměrovaný jako nepokojná magnetická střelka ke každému velkému vzrušujícímu případu, který ho obvykle uchvacoval tím víc, čím složitější se zdál. Uzavřel se sám v sobě. Malá Liduška chodila do první třídy školy na Uhelný trh, jak si to přála vždycky maminka. Aspoň tak se mohl Zeman objevovat na místech, která mu byla drahá vzpomínkou na Lídu. Mohl tu čekat a pak s malou stoupat do strmé žižkovské ulice k domovu, kde je už vyhlížela jeho matka, trpělivá a povzbudivá v synově neštěstí. Zemanovi přátelé vnímali jeho stav. Obklopili ho citlivou pomocí ve všech směrech, ale Zemanův vnitřní svět změnit nemohli. Respektovali ho však a čekali jen na chvíli, kdy život sám překročí práh Zemanovy samoty. A jak už to bývá v povolání, které si Zeman zvolil, očekávaný vstup se udál případem tak otřesným, že úder na Zemanovo uzavření nemohl zaznít hlasitěji. Té říjnové neděle, kdy šlo o celou Zemanovu budoucnost, zašel Zeman s malou Liduškou do lunaparku. V jedenáct hodin dopoledne ještě nic netušil.
Byl zase říjen, měsíc odcházení a vzpomínek. Na podzim v padesátém osmém byl kapitán Zeman už rok vzdálen intenzivní práce ve svém povolání. Docházel sice po smrti své ženy do úřadovny, usedal za svůj stůl, vyjížděl do terénu, avšak počet a význam jím vyřízených případů nepřesáhl běžnou kriminalistickou agendu. Jako by to už nebyl ten Zeman nasměrovaný jako nepokojná magnetická střelka ke každému velkému vzrušujícímu případu, který ho obvykle uchvacoval tím víc, čím složitější se zdál. Uzavřel se sám v sobě. Malá Liduška chodila do první třídy školy na Uhelný trh, jak si to přála vždycky maminka. Aspoň tak se mohl Zeman objevovat na místech, která mu byla drahá vzpomínkou na Lídu. Mohl tu čekat a pak s malou stoupat do strmé žižkovské ulice k domovu, kde je už vyhlížela jeho matka, trpělivá a povzbudivá v synově neštěstí. Zemanovi přátelé vnímali jeho stav. Obklopili ho citlivou pomocí ve všech směrech, ale Zemanův vnitřní svět změnit nemohli. Respektovali ho však a čekali jen na chvíli, kdy život sám překročí práh Zemanovy samoty. A jak už to bývá v povolání, které si Zeman zvolil, očekávaný vstup se udál případem tak otřesným, že úder na Zemanovo uzavření nemohl zaznít hlasitěji. Té říjnové neděle, kdy šlo o celou Zemanovu budoucnost, zašel Zeman s malou Liduškou do lunaparku. V jedenáct hodin dopoledne ještě nic netušil.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Dáma s erbem
Začátek roku padesátého devátého zastihl Zemana opět v plné činnosti, neboť i velké bolesti, které se zdají trvalé, propadají zvolna do smírné náruče minulosti. Jejich hrany zarůstají milosrdným časem a život probouzející se každým ránem v nových tvarech a překvapeních je pojednou tak samozřejmě nedočkavý, jako by se nic nestalo. Někdy v březnu opustil Zeman se svou matkou a malou Liduškou byt v domě na Žižkově. Přestěhovali se na předměstí Prahy do nového sídliště. Naposledy sestoupili strmou žižkovskou ulicí a Lídin stín, který se Zemanovi tak často zjevoval v tichu staré kuchyně při návratech z nočních zásahů, ztrácel v návalu radostných starostí s novým bytem své obrysy a měnil se v laskavou vzpomínku. Pak přišlo léto. Začínalo horce a Zeman netušil, jaký zvláštní případ mu přinese. Už i poslední vlny dávno odeznělé války se uklidnily a cizinci z celého světa, jejichž přílivu otevřelo Československo svou zajímavou náruč, s rozkoší vychutnávali pestré odkazy naší dávné historie. Hrady, zámky, obory a parky ožily turistickými zájezdy, výpravami. Letní setkání se záhadnou dámou odlákalo Zemana ven z Prahy. Byl by to příjemný výlet nebýt ošemetných záblesků zlata, stříbra, šperků a hlavně velkých krásných očí, které se podobaly rozkvetlým orchidejím. Avšak tyto obdivuhodné květy, jak známo, nepostrádají jedu.
Začátek roku padesátého devátého zastihl Zemana opět v plné činnosti, neboť i velké bolesti, které se zdají trvalé, propadají zvolna do smírné náruče minulosti. Jejich hrany zarůstají milosrdným časem a život probouzející se každým ránem v nových tvarech a překvapeních je pojednou tak samozřejmě nedočkavý, jako by se nic nestalo. Někdy v březnu opustil Zeman se svou matkou a malou Liduškou byt v domě na Žižkově. Přestěhovali se na předměstí Prahy do nového sídliště. Naposledy sestoupili strmou žižkovskou ulicí a Lídin stín, který se Zemanovi tak často zjevoval v tichu staré kuchyně při návratech z nočních zásahů, ztrácel v návalu radostných starostí s novým bytem své obrysy a měnil se v laskavou vzpomínku. Pak přišlo léto. Začínalo horce a Zeman netušil, jaký zvláštní případ mu přinese. Už i poslední vlny dávno odeznělé války se uklidnily a cizinci z celého světa, jejichž přílivu otevřelo Československo svou zajímavou náruč, s rozkoší vychutnávali pestré odkazy naší dávné historie. Hrady, zámky, obory a parky ožily turistickými zájezdy, výpravami. Letní setkání se záhadnou dámou odlákalo Zemana ven z Prahy. Byl by to příjemný výlet nebýt ošemetných záblesků zlata, stříbra, šperků a hlavně velkých krásných očí, které se podobaly rozkvetlým orchidejím. Avšak tyto obdivuhodné květy, jak známo, nepostrádají jedu.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Prokleté dědictví
Docela běžná, i když smutná zpráva se objevila jednoho rána v září roku šedesátého v denním tisku. Čtyřicetiletá R. F. byla zachycena vlakem a těžce zraněna. Téhož rána odcházely tisíce školáků a studentů do škol. Na Kladně, nedaleko nemocnice, kam byla R. F. převezena, svištěla jako každého dne lana důlních klecí - noční směna nahoru, denní dolů. Kapitán Zeman tu zprávičku přehlédl v postoji na jedné noze v našlapané tramvaji. A přece právě tato ranní zpráva se stala Zemanovi osudnou. Už patnáct let se Zeman snažil s úspěchem zvládnout svou profesi. Miloval ji. Její železná logika ho dráždila i přitahovala. Avšak čím více odkrýval její drsná tajemství, tím pokorněji a s úctou se podivoval jejím překvapivým a nečekaným zvratům. Poznal za ta léta neohraničenou vášnivost tragických střetů s temnými běsy v lidech a kolem nich. Svět zločinu a trestu, zdálo se, ho nemohl už ničím překvapit. Ale nikdy by si nepomyslil, jaké setkání ho čeká, když na svém stole v kanceláři našel toho rána lístek počmáraný příšerným Stejskalovým rukopisem: „Šéf mě poslal na techniku, návrat neurčitý.” Zeman zakroutil hlavou nad vzkazem, z něhož nebyl moudrý. Ale sdělení bylo natolik typicky stejskalovské, že v klidu vyčkával návrat spolupracovníka. Nedočkal se. V jednu třicet ho volal plukovník Pavlásek a žádal, aby okamžitě přišel do jeho pracovny. A tak vkročil kapitán Zeman do případu, aniž by tušil, že se sám stane jeho obětí.
Docela běžná, i když smutná zpráva se objevila jednoho rána v září roku šedesátého v denním tisku. Čtyřicetiletá R. F. byla zachycena vlakem a těžce zraněna. Téhož rána odcházely tisíce školáků a studentů do škol. Na Kladně, nedaleko nemocnice, kam byla R. F. převezena, svištěla jako každého dne lana důlních klecí - noční směna nahoru, denní dolů. Kapitán Zeman tu zprávičku přehlédl v postoji na jedné noze v našlapané tramvaji. A přece právě tato ranní zpráva se stala Zemanovi osudnou. Už patnáct let se Zeman snažil s úspěchem zvládnout svou profesi. Miloval ji. Její železná logika ho dráždila i přitahovala. Avšak čím více odkrýval její drsná tajemství, tím pokorněji a s úctou se podivoval jejím překvapivým a nečekaným zvratům. Poznal za ta léta neohraničenou vášnivost tragických střetů s temnými běsy v lidech a kolem nich. Svět zločinu a trestu, zdálo se, ho nemohl už ničím překvapit. Ale nikdy by si nepomyslil, jaké setkání ho čeká, když na svém stole v kanceláři našel toho rána lístek počmáraný příšerným Stejskalovým rukopisem: „Šéf mě poslal na techniku, návrat neurčitý.” Zeman zakroutil hlavou nad vzkazem, z něhož nebyl moudrý. Ale sdělení bylo natolik typicky stejskalovské, že v klidu vyčkával návrat spolupracovníka. Nedočkal se. V jednu třicet ho volal plukovník Pavlásek a žádal, aby okamžitě přišel do jeho pracovny. A tak vkročil kapitán Zeman do případu, aniž by tušil, že se sám stane jeho obětí.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Bílé linky
Mezinárodní rychlík uháněl údolím hluboce vrytým nahnědlými strmými skalisky až k břehům majestátního Labe. Toto údolí lze nazvat hrdelní soutěskou historie. Tudy projížděly vlaky z Berlína do Prahy a v nich muži s temným posláním v roce třicátém osmém. Jejich cílovou stanicí nebyla Praha, ale Mnichov. Tudy se řítili zatemnělou nocí v šesti válečných létech vlaky plné zbraní a zkázy. Tato hrdelní soutěska zasáhla dvakrát i do života Zemanova. Poprvé v květnu v pětačtyřicátém, kdy se vracel z koncentračního tábora, a podruhé dnes. Zeman míří s úkolem, který lze nazvat tajným, do Berlína, do města rozděleného na dvě nestejnorodé části. Je jaro roku jednašedesátého. Tehdy nebylo ještě hranic mezi oběma půlemi Berlína, ale krize tohoto zvláštního města vrcholila. Jeho východní část, těžce se zvedající z trosek, obracela tvář k míru, ale západní, nepostrádající bohatých finančních injekcí, doutnala stále žhavými uhlíky studené války. O tom, co všechno a proč se v rozděleném Berlíně vlastně děje a kam události směřují, přemýšlel Zeman vyhlížeje z okna expresu Vindobona na romantické labské údolí. A když se vlak znovu rozjel po rovinách za Drážďanami, odešel do jídelního vozu. A tam, v pět hodin odpoledne, desátého dubna roku jednašedesátého, začalo vlastně berlínské dobrodružství.
Mezinárodní rychlík uháněl údolím hluboce vrytým nahnědlými strmými skalisky až k břehům majestátního Labe. Toto údolí lze nazvat hrdelní soutěskou historie. Tudy projížděly vlaky z Berlína do Prahy a v nich muži s temným posláním v roce třicátém osmém. Jejich cílovou stanicí nebyla Praha, ale Mnichov. Tudy se řítili zatemnělou nocí v šesti válečných létech vlaky plné zbraní a zkázy. Tato hrdelní soutěska zasáhla dvakrát i do života Zemanova. Poprvé v květnu v pětačtyřicátém, kdy se vracel z koncentračního tábora, a podruhé dnes. Zeman míří s úkolem, který lze nazvat tajným, do Berlína, do města rozděleného na dvě nestejnorodé části. Je jaro roku jednašedesátého. Tehdy nebylo ještě hranic mezi oběma půlemi Berlína, ale krize tohoto zvláštního města vrcholila. Jeho východní část, těžce se zvedající z trosek, obracela tvář k míru, ale západní, nepostrádající bohatých finančních injekcí, doutnala stále žhavými uhlíky studené války. O tom, co všechno a proč se v rozděleném Berlíně vlastně děje a kam události směřují, přemýšlel Zeman vyhlížeje z okna expresu Vindobona na romantické labské údolí. A když se vlak znovu rozjel po rovinách za Drážďanami, odešel do jídelního vozu. A tam, v pět hodin odpoledne, desátého dubna roku jednašedesátého, začalo vlastně berlínské dobrodružství.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Třetí housle
Bylo - nebylo. Věřte - nevěřte. Nevěsta v modrém, ženich v černém, bílá zapomenutá svatební kytice, rozverní, a ještě ke všemu opoždění svědci - zkrátka svatba jako v pohádce a podivuhodných nezbedností kolem ní přehršel. A kdykoliv dnes tehdejší ženich s nevěstou, teď už usedlí a vážení postarší manželé, vzpomínají na ten svůj svatební den, nezdrží se úsměvu. A to se, bláhoví i v tomto pokročilém věku, nikdy nedozvěděli, co všechno se vlastně odehrálo takříkajíc za kulisami jejich vlastní svatby. Ale my diváci máme proti nim výhodu. Budeme při všem. Držte si klobouky, bláznivá jízda začíná. Tak tedy za devatero kopečky, za devatero železničními přejezdy, za devatero objížďkami leží pohádkové město a v něm devatero hotelů a devatero pramenů. Ale pozor! I když si myslíte, že jste poznali město, hotel i prameny, mýlíte se. A také aktéry kolem naší povedené svatby nehledejte ve skutečnosti, nenašli byste je. Zjevili se a zmizeli, no, jako v pohádce. Buďte proto shovívaví a laskaví k jejich kouskům. Chtějí vás pobavit a nikdo z nich nemůže za nic, protože ten listopadový den roku dvaašedesátého odstartoval proti jejich vůli opravdu bláznivě.
Bylo - nebylo. Věřte - nevěřte. Nevěsta v modrém, ženich v černém, bílá zapomenutá svatební kytice, rozverní, a ještě ke všemu opoždění svědci - zkrátka svatba jako v pohádce a podivuhodných nezbedností kolem ní přehršel. A kdykoliv dnes tehdejší ženich s nevěstou, teď už usedlí a vážení postarší manželé, vzpomínají na ten svůj svatební den, nezdrží se úsměvu. A to se, bláhoví i v tomto pokročilém věku, nikdy nedozvěděli, co všechno se vlastně odehrálo takříkajíc za kulisami jejich vlastní svatby. Ale my diváci máme proti nim výhodu. Budeme při všem. Držte si klobouky, bláznivá jízda začíná. Tak tedy za devatero kopečky, za devatero železničními přejezdy, za devatero objížďkami leží pohádkové město a v něm devatero hotelů a devatero pramenů. Ale pozor! I když si myslíte, že jste poznali město, hotel i prameny, mýlíte se. A také aktéry kolem naší povedené svatby nehledejte ve skutečnosti, nenašli byste je. Zjevili se a zmizeli, no, jako v pohádce. Buďte proto shovívaví a laskaví k jejich kouskům. Chtějí vás pobavit a nikdo z nich nemůže za nic, protože ten listopadový den roku dvaašedesátého odstartoval proti jejich vůli opravdu bláznivě.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."
Re: Předmluvy Milana Friedla v dílech 11 - 20
Modrá světla
Dva roky uplynuly od okamžiku, kdy na asfaltu západoberlínské ulice mezi vilami málem zahynula Hanka Bízová pod koly Hacklova auta. Nepřejel ji. Kolikrát s hořkostí vzpomínala na přežitý pád a váhala nazvat ho záchranou, zvláště v nočních hodinách v tlumených světlech baru White Lines. Teď tu bývalo smutno. Pravá doba baru už minula, tak jako minula konjunkturální dráždivost západní části rozděleného Berlína, zbavená dějinami už přes dvě léta samozřejmé dosažitelnosti a tím i vnější přitažlivosti. Odumíral i bar White Lines. Na jeho pódiu, které kdysi bývalo jevištěm originálních módních přehlídek černobíle pruhovaných striptérek, se vlnilo jen pár vlasatých hippies. Pohasla světla baru White Lines, ne však program tohoto hesla. Naopak; zatáhl do svých sítí nečekaně i některé z postav našich příběhů. Podnik měl teď jen jednoho majitele - Arnolda Hackla. Jeho elegantní společník Leopold Fanta zmizel narychlo a nadobro z Berlína, měl k tomu důvod. A tak se schylovalo s podzimem roku šedesát tři k rozhodnému střetu. Na několika místech a z různých pozic. Všechno začalo v pražském bytě redaktora Ivo Holana. Toho večera ve středu v devatenáct čtyřicet měl Holan ještě příjemný uspokojivý pocit ze své práce i ze společnosti, v níž trávil poslední chvíle před zpětným odletem do Frankfurtu, kde teď pracoval jako stálý dopisovatel a odkud si odskočil na pár dnů domů.
Dva roky uplynuly od okamžiku, kdy na asfaltu západoberlínské ulice mezi vilami málem zahynula Hanka Bízová pod koly Hacklova auta. Nepřejel ji. Kolikrát s hořkostí vzpomínala na přežitý pád a váhala nazvat ho záchranou, zvláště v nočních hodinách v tlumených světlech baru White Lines. Teď tu bývalo smutno. Pravá doba baru už minula, tak jako minula konjunkturální dráždivost západní části rozděleného Berlína, zbavená dějinami už přes dvě léta samozřejmé dosažitelnosti a tím i vnější přitažlivosti. Odumíral i bar White Lines. Na jeho pódiu, které kdysi bývalo jevištěm originálních módních přehlídek černobíle pruhovaných striptérek, se vlnilo jen pár vlasatých hippies. Pohasla světla baru White Lines, ne však program tohoto hesla. Naopak; zatáhl do svých sítí nečekaně i některé z postav našich příběhů. Podnik měl teď jen jednoho majitele - Arnolda Hackla. Jeho elegantní společník Leopold Fanta zmizel narychlo a nadobro z Berlína, měl k tomu důvod. A tak se schylovalo s podzimem roku šedesát tři k rozhodnému střetu. Na několika místech a z různých pozic. Všechno začalo v pražském bytě redaktora Ivo Holana. Toho večera ve středu v devatenáct čtyřicet měl Holan ještě příjemný uspokojivý pocit ze své práce i ze společnosti, v níž trávil poslední chvíle před zpětným odletem do Frankfurtu, kde teď pracoval jako stálý dopisovatel a odkud si odskočil na pár dnů domů.
"Ani jsem neušil, že jste Sundance Kid... Když budu tasit, zabijete mě."
"To je pravděpodobný."
"To je pravděpodobný."